Nyní se podívejme na další dva typy matek.
Třetí typ je náročná matka, která na dítě pořád klade další a další požadavky. Neustále zvedá laťku s vysvětlením, že je to samozřejmě pro jeho vlastní dobro.
Pro ni ale dítě není nikdy „dost dobré“. Dítě se necítí plně přijaté a je přesvědčené, že musí neustále dělat všechno pro to, aby s ním maminka byla spokojená. A maminka nikdy spokojená nebude.
Nedokáže ocenit úspěchy dítěte, protože se vždycky najde něco, co by se dalo zlepšit. Očekává od něj konkrétní projekce, výsledky i to, že si bude nasazovat masky a vystupovat v předepsaných rolích.
Úspěchy dítěte jí mají vynahradit to, jak se pro ně obětovala, nebo že v životě sama ničeho nedosáhla a že není se svým vlastním životem spokojená. Tím vším matka u dítěte ničí vědomí vlastní hodnoty i porozumění tomu, kým je a kým není. Vede je k tomu, že bude ve svém každodenním fungování závislé na její spokojenosti.
Ta se pak bude odvíjet od toho, zda dítě splnilo její očekávání, nebo ne. Vychovává z něj člověka, který bude zcela závislý na pochvalách jiných, na jejich obdivu a na přijetí ze strany okolí.
V tomto vztahu schází opravdová láska matky k dítěti. Taková matka je neustále soustředěná na sebe a chová se k dítěti jako k určitému nástroji. I když je úspěšné, pro ni nikdy nebude dost dobré. Matka je neustále srovnává s jinými, ovšem jen proto, aby mu ukázala, v čem by mohlo být ještě lepší.
Mami, potřebuji, abys mě měla ráda bezpodmínečně – takového, jaký jsem. Pomoz mi odhalit moje dobré vlastnosti a silné stránky. Řekni mi, že jsi na mě hrdá!
Čtvrtý typ je autoritativní matka, která si neustále stěžuje a vyžaduje bezpodmínečnou poslušnost vůči zavedenému řádu. Sama je nepřístupná, zklamaná životem a se vším nespokojená. Vytváří systém založený na poslušnosti zásadám a pravidlům, na pocitech viny a na nutnosti podřídit se.
Tento systém může dokonce odpovídat Božím pravidlům, ale zákonické formy nátlaku činí z dítěte této matky oběť, která trpí obrovskými pocity viny za to, že vůbec žije, že je pro svou maminku přítěží a že je kvůli němu maminka nešťastná.
Tyto pocity – že totiž je pro někoho překážkou a přítěží – si s sebou dítě nese do dospělého života. Vyrůstá z něj samotář nebo vstupuje do výrazně závislých vztahů, ve kterých zpravidla zaujímá roli podřízené osoby, která si od života stejně nic nezaslouží.
Dítě se silnou osobností se v takovém vztahu z matčina područí většinou vymaní, protože reaguje otevřenou vzpourou. Jiné děti se ale nátlaku poddají, přestože uvnitř prožívají obrovský pocit křivdy, jsou pasivně agresivní a vnímají pak sebe sama jako oběť.
Děti takovéto matky jsou přesvědčené, že si nezaslouží lásku a že v každém vztahu budou pro toho druhého jen zklamáním a přítěží. Takové dítě volá po lásce a přijetí. A současně se omlouvá za to, že vůbec žije.
Mami, nechci pro tebe být přítěží. Dovol mi žít a radovat se z krásy života. Ukaž mi, že je v něm opravdová radost a pravá svoboda.
Poslední dva styly mateřství jsou popsány v následujícím článku.