Obraz rozbouřeného moře mě děsil. Když jsem před pár lety měla možnost vyplout na malé lodi na otevřené moře, na kterém se vzdouvaly stále větší a větší vlny, hned jsem veslovala ke břehu, seč mi síly stačily! Vidina toho, že bych se v téhle situaci ocitla mimo loď, ve mně probouzela paniku!
A přesto mě za životních okolností – které se podobaly rozbouřenému oceánu – Pán Bůh vyzval, abych vystoupila z lodi. Na základě víry, že Boží vize je větší než můj strach, jsem musela čelit svým obavám.
Změny zevnitř
Dnes dokážu říct, že mám radost ze života, ale nebylo tomu tak vždy. Od dětství jsem samu sebe neměla ráda a zoufale jsem toužila být někým jiným. V době, kdy si jiné holky spolu hrály venku nebo jezdily na kole, jsem seděla ve svém pokojíčku a většinu času trávila sněním o tom, že jsem jiná dívka, což mělo za následek, že jsem se cítila ještě hůř.
Přestože jsem vyrůstala ve věřící rodině a milovala jsem Pána Ježíše, pamatuji si, jak silně mě deprimovaly vlastní emoce a negativní obraz sebe sama. Někdy jsem si říkala, že by možná bylo lepší, kdybych vůbec nebyla…
Během oněch temných období plných smutku a bolesti, které jsem tehdy neuměla správně pojmenovat, jsem se naučila nacházet útočiště v Boží přítomnosti.
Teprve jeho láska mě pomalu začala proměňovat. Samotný Bůh mi musel ukázat mou hodnotu a nestalo se to ze dne na den. Byl to dlouhý proces a myslím, že ještě stále není u konce. Dnes už ale můžu upřímně říct, že nechci být nikým jiným než sama sebou!
Touha srdce
V průběhu proměny mého pohledu na sebe sama mi Bůh do srdce vložil touhu inspirovat a povzbuzovat jiné ženy na jejich životních cestách. Proměnou jsem si prošla osobně, vím, kdo změnil můj život a ke komu chci jiné ženy vést.
Zrodila se ve mně myšlenka zorganizovat konferenci pro ženy v České republice. Hledala jsem inspirující řečníky na konferenci a právě tehdy jsem se doslechla o Alinie Wiejové.
Bála jsem se, jestli se mnou bude chtít mluvit, jestli přijme pozvání, avšak už náš první rozhovor předčil má očekávání. Alinka přijala pozvání a byla řečníkem na naší první konferenci. Poté k nám přijela ještě podruhé a potřetí.
Ráda jsem s ní trávila čas, pozorně jsem naslouchala jejím moudrým slovům a radám. Byla víc než jen přítelkyní nebo mentorkou. Objevila se v mém životě neočekávaně právě v době, kdy mě Bůh povolal k práci se ženami. Tato služba vyžadovala mnohá těžká rozhodnutí.
Musela jsem se vzdát svého zaměstnání, což se v té době rovnalo onomu „vystoupení z lodi a chození po vodě“. Dlouhodobá nemoc mého manžela, dvě děti a hypotéka na dům mi nepřidávaly na odvaze, abych se do tohoto rizika pustila. Všechny logické argumenty naznačovaly, že bych měla zůstat „v lodi”.
Změny k lepšímu
Pán Bůh mi do cesty poslal Alinku, aby mě povzbudil a dodala mi odvahu. Pochopila jsem, že odvaha není nepřítomnost strachu, odvaha je kráčet vpřed navzdory strachu. Proto jsem v tom nejistém období vystoupila z lodi a začala jsem od nuly.
Založila jsem nakladatelství, abych mohla vydávat knížky Alinky i v češtině, aby mohly inspirovat naše ženy v jejich každodenních bojích, otázkách a životech.
Vystoupit z lodi a vykročit po vodě bývá děsivé, ale když posloucháme Pána Ježíše a opustíme naši komfortní zónu, zažijeme s ním to pravé dobrodružství.
Když chodíme po vlnách, můžeme Boha poznat ještě lépe. To přeji sobě i každému z nás – abychom navzdory vlnám a strachu vstupovali do míst a situací, do kterých nás zve Bůh. Se zrakem upřeným na Ježíše vím, že to stojí za to!
Vždycky, když posloucháme Pána Ježíše a opustíme svou komfortní zónu, zažijeme s ním to pravé dobrodružství!