On dává zemdlenému sílu
Během mého misijního působení na Sibiři mě to odválo daleko za polární kruh do městečka Norilsk. Moje první setkání s pověstnou krutou sibiřskou zimou bylo na letišti, kde s údivem hleděli na moji českou „zimní“ bundu a zeptali se mě, jestli mám něco teplého. „Co tím myslíte? Mám nejteplejší bundu, která byla v českém obchodě!“ „Aha, ale tady to nosíme na jaře… teď potřebuješ kožich.“ A teplota plně korespondovala s tímto tvrzením. Jeden letmý pohled na digitální hodiny na letišti ukazoval minus 46°C. Vyfasovala jsem těžký opelichaný psí kožich a byla připravena vyrazit do temných ulic polární noci.
Po několika dnech jsem pochopila, proč medvědi tu zimu prospí. Žít bez sluníčka je tak únavné a hlavně depresivní. Potkávala jsem lidi, kteří naprosto ztráceli smysl života. Tehdy jsem úplně nově vnímala verš, že „radost v Hospodinu je mojí silou“ (Nehemjáš 8,10). Ale hlavně jsem si začala uvědomovat, že to jediné, co já mohu těm lidem nabídnout, je Naděje, světlo v Pánu Ježíši!
Měla jsem spoustu setkání s lidmi nejen ve městě, ale často jsem cestovala i do nedalekého přístavního městečka Dudinka, které bylo vzdálené 90 km. Protože teplota ze dne na den rapidně skákala třeba z minus 40 °C do minus 15 °C, ráda jsem využívala „teplých“ dnů a opelichaný kožich měnila za svoji oblíbenou bundičku. Tu jsem měla na sobě i v den, kdy jsem jela na setkání se skupinou lidí v Dudince. Teplota byla velice příjemná, a proto jsem na nohy obula pohodlné, a hlavně lehké boty místo kozaček po kolena. Jela jsem místním transportem, což je něco mezi autobusem a nákladním autem. Cesta vedla sibiřskou tundrou, to znamená rovina, rovina a rovina, nic jiného, jen sníh a tma. Trvalo to asi dvě hodiny, za které jsem byla vděčná, protože jsem měla klid na modlitbu a uspořádaní vlastních myšlenek. Z původního plánu vrátit se ještě ten den domů do Norilsku sešlo, když jsem viděla potřebu zůstat a sloužit ještě nějakým lidem. Můj pobyt se protáhl o další tři dny. A za ty tři dny teplota pořádně klesla. Sedla jsem do promrzlého „autobusu“, kde kromě mě bylo ještě šest cestujících, a s láskou zavzpomínala na ten nenáviděný škaredý kožich. Proč jen jsem si ho neoblékla? Po chvíli jsem cítila, že mi v prstech na nohou „lezou mravenci“, a pak už jsem necítila nohy vůbec.
Byla jsem tak soustředěná na sebe, že jsem si ani nevšimla, že autobus zastavil. Po chvíli přišel řidič z kabiny k nám a řekl: „Kdo z vás je věřící, modlete se! Zamrzá nám brzdová kapalina!“ A modlit jsme se začali. Jako zázrakem jsme dojeli do Norilsku, jen místo obvyklých dvou hodin nám cesta trvala šest. Byla jsem tak promrzlá, že jsem se rozhodla domů dojet taxíkem, i když jsem bydlela asi jen 15 minut cesty pěšky. Bylo pozdě večer a na náměstí, kam jsme dorazili, nebyl vůbec nikdo. Ze tmy jen jasně zářil digitální teploměr, který ukazoval minus 57 °C. Navíc jsem si uvědomila, že se mi velice těžko dýchá. Protože tam nerostou žádné stromy, ve vzduchu je i tak málo kyslíku, ale tu noc to bylo mnohem horší. Asi vypustili nějaké plyny z místní továrny. Marně jsem se rozhlížela kolem. Taxíky žádné. Kolem nikdo. Moji spolucestující se rychle někam rozprchli. Pochopila jsem, že musím pěšky. Vyrazila jsem a marně se snažila zapomenout na to, že necítím nohy až po kolena a čím dál více se mi točí hlava. Po chvíli jsem věděla, že už nemůžu. Síly mě opustily. Potřebuji si odpočinout. Jen na chviličku. Nabrat sil. Nadechnout se… a pak zase půjdu. Tašku jsem položila na zem a pomalu se chystala sednout si. V té chvíli mi blesklo hlavou vyprávění jedné paní, která mi říkala, že pokud si chceš sednout ve velkých mrazech, jsou to první příznaky zamrzání. Člověk si sedne, usne a umrzne. Ta myšlenka mnou otřásla. Ne! Já nechci umřít! „Pane Ježíši, prosím, zachraň mě!“ A v té chvíli jsem ztratila vědomí. Probrala jsem se, až když jsem prstem tlačila na zvonek bytu rodiny, u které jsem bydlela. Ti mě v šoku vtáhli dovnitř a začali rozmrazovat. Vůbec netušili, kdy se vrátím a kde mě mají hledat. Jak nádherný to je pocit, být v teple. Být doma. Mezi lidmi, kteří mě mají rádi. Jak nádherné je žít! „Bože, děkuji!“
K ránu jsem unavená uléhala do své postele. Měla jsem teplotu, ruce byly namrzlé a strašně mě bolela hlava, ale v srdci jsem cítila vděčnost. Vděčnost svému Bohu, který mi znovu daroval život. A vnímala jsem, že mi Pán ukazuje ještě něco jiného. Najednou jsem věděla, že v životě to často vypadá podobně. Procházíme situacemi, kdy se cítíme unavení, jsme opuštění, těžko se nám dýchá a to jediné, po čem toužíme, je sednout si a odpočívat. Vnímala jsem, že Pán promlouvá k mému srdci: „Nesedej si! Nevzdávej to! Svěř se do mé náruče a Já sám tě přenesu tam, kam je třeba! Já sám ti dodám sílu!“
A najednou jsem pochopila, jak hluboká jsou slova u proroka Izajáše 40,28–31:
„Copak to nevíš? Copak neslyšíš? Hospodin, Bůh věčnosti, jenž stvořil zemské končiny, není unaven ani vyčerpán – jeho moudrost je nezměrná! On dává sílu znaveným a vysílené umí posílit. Mladí jsou unavení, zesláblí, mládenci klopýtají a padají, kdo ale v Hospodina doufají, ti nabývají nových sil: Vznášejí se jako na orlích perutích, běží a nejsou vyčerpáni, kráčí a nejsou znaveni.“
Příběh z knihy NADĚJEPLNÁ http://www.inspiramo.cz/nadejeplna
