Naděje zůstává

Poprvé jsme se setkaly zhruba před 25 lety. Přivítala mě u vchodových dveří a pozvala dál. Nesměle jsem vstoupila. Můj zrak hned zachytil dvě velké čistokrevné kočky, které nás doprovázely do hezky zařízeného pokoje, kde jsme spolu několik následujících týdnů sedávaly. Měla jsem před maturitou a potřebovala jsem někoho, kdo mě připraví na zkoušku z cizího jazyka.

Ona byla dobrá volba. Měla výborný přízvuk, mluvila plynule, byla přesně ten typ učitele, kterého jsem v dané chvíli potřebovala – přísná, náročná, neměla ráda, když jsem přišla na hodinu nepřipravená.

Po mé maturitě se naše cesty rozešly.

Uběhla pěkná řádka let. Jednou jsem šla vyzvednout děti ze školy, a ejhle, zahlédla jsem ji u školní branky. „To je ale překvápko, moje ‚úča‘!“ říkala jsem si v duchu. „Bydlela přece v jiném okrese. Že by měla děti, které tady posílá do školy?“ vrtalo mi hlavou. Netrvalo dlouho a dozvěděla jsem se, že naše ratolesti chodí spolu do třídy. Měly jsme tak příležitost setkávat se na třídních schůzkách a různých školních akcích. Konečně jsme si také „potykaly“.

Celkově vypadala spokojeně. Měla nádherný dům, po boku fajn chlapa, vytoužené dítě. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se rodinná idylka měla kdy rozplynout. O to větší to byl šok, když mi jednoho dne přišla SMSka, že její partner náhle zemřel. Ztratil naději.

V takových těžkých chvílích jsou lidská slova málo platná, a tak jsem jí posílala verše z Bible na povzbuzení. „Co pro Tebe mohu udělat? S čím bych Ti mohla pomoct?“ neohrabanými větami jsem se ji snažila ubezpečit, že se na mě může obrátit, že jsem nablízku.

I když jí její milující rodina poskytla v době truchlení zázemí a zajistila veškerou praktickou pomoc, přesto měla jedno přání: „Ukaž mi prosím cestu k Bohu,“ napsala jednou.

Hned, když to pro ni bylo snesitelnější, ráda přijala pozvání k nám domů. A pak se čas od času zastavila na kávu. Povídaly jsme si o různých věcech. Věcech týkajících se běžného života, ale i věčnosti. Jedno krásné odpoledne pochopila evangelium a přijala Pána Ježíše do svého srdce. Byla to pro nás obě veliká radost!

Doufala jsem, že odteď pronikne do jejího života více světla naděje, že ta bolest ze ztráty se stane snesitelnější, že v jejím životě nastanou radostnější dny.

Místo toho ale přišla další tvrdá rána. Nemoc. Vplížila se nenápadně. Byla ale zákeřná.

Ona to nevzdávala, i když jí někdy ubývaly síly. Říkávala: „Proč by mělo mé dítě zůstat bez otce i matky? Budu bojovat!“ Žel, svůj boj s nemocí po více než dvou letech prohrála.

S jejím odchodem zůstala spousta nezodpovězených otázek, pocity smutku a ztráty. Zůstala ale také naděje. Naděje, že odešla tam, kde už není bolest ani pláč. Naděje, že se jednou uvidíme v nebi. Naděje, že Bůh o její dítě zvláštním způsobem pečuje a bdí nad ním.

„Blaze tomu, kdo má ku pomoci Boha, kdo s nadějí vzhlíží k Hospodinu, svému Bohu. Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova, ujímá se sirotka i vdovy.“ Žalm 146,5.9

Příběh z knihy NADĚJEPLNÁ http://www.inspiramo.cz/nadejeplna