Bože, děkuji!
„Peti, psala mi Kristinka, jestli bych přispěla do knihy s názvem Vděčná. Jenže nevím, co bych měla vybrat za příběh, vždyť já jsem vděčná pořád!“ říkám manželovi u odpolední kávy s radostí i úzkostí v hlase zároveň.
„Tak napiš o mně,“ odpovídá sebevědomě manžel. „Že já jsem něco říkala,“ pomyslím si. „Manžel je hned se vším hotový.“ Zasmála jsem se tomu jako dobrému vtipu a rozhodla se projít do lesa. To mi vždycky udělá dobře. Vím, že má duše se ztiší jen v Bohu. Procházím se hostýnským lesem, který hraje barvami a voní po houbách. Je nezvykle teplo, a tak si sedám do trávy u posedu a vzpomínám na dnešní evangelium. Přece právě ono bylo o vděčnosti! Uvědomuji si, že se někdy chovám jako těch devět malomocných z Lukášova evangelia, kteří byli uzdraveni, ale jen ten desátý se vrátil, aby poděkoval. „Copak jich nebylo uzdraveno deset?“ zeptal se Ježíš. „Kde je těch zbylých devět? Nikdo z nich se nevrátil, aby vzdal Bohu slávu, jedině tento cizinec?“ (Lukáš 17,17).
Vzpomínám na dobu, kdy mi bylo šestnáct. Rodiče se nedávno ošklivě rozvedli, studovala jsem na gymnáziu, cítila jsem se osamělá a jednoho dne jsem se ocitla ve skupině věřící mládeže. Naše rodina věřící nebyla, ale tohle společenství mě přijalo mezi sebe a já poprvé uvěřila v Lásku. Najednou jsem se cítila přijatá, milovaná: „Bože, děkuji za dar víry.“ Kdyby se naši nerozvedli, kdo ví, jestli bych se cestou víry vůbec vydala. Byla to první zkušenost s tím, jak být vděčná za vše, co se děje v životě. Když se totiž zavřou jedny dveře, jiné se otevřou.
Pak se v duchu se vracím do doby, kdy mi bylo o pár let víc. Sedím na lavičce v parku v Olomouci a modlím se: „Bože, prosím tě, sešli mi nějakého normálního chlapa. Je mi hrozně, jsem nešťastná, a to mám jít za chvíli se spolužáky slavit své narozeniny! Vždyť jsi slíbil: „A věříte-li, dostanete všecko, oč budete v modlitbě prosit“ (Matouš 21,22). Chci věřit, že máš pro mě nachystaného toho pravého!“ Dodnes si vybavuji tu tíhu na duši, kterou jsem cítila, a zároveň velikou vděčnost za to, že mám víru.
Večer jsem se se svým budoucím manželem srazila ve dveřích na vysokoškolských kolejích. Po čase, který jsme strávila v parku s Bohem, jsem uklidněná a pokojná odcházela slavit své narozeniny, a najednou mě oslovil cizí kluk, celý v černém, s prsteny na rukou a hlubokýma hnědýma očima. Svět se zatočil a já se zamilovala. A za tři roky se stal mým manželem. Bože, děkuji.
Na počátku manželství jsme chodili do manželského společenství a na konci setkání každý pár s ostatními sdílel své modlitební prosby. My jsme prosili o modlitby za naši budoucnost, bydlení a manželovu práci. A ještě tentýž měsíc jsem dostala ve Zlíně byt a manžel práci, která vyžadovala někoho ze Zlína. Sebrali jsme odvahu, vzali svoje první miminko a odstěhovali se do nového místa, kde jsme prožili krásných prvních pár let společného života. „Bože, děkuji.“
Pak už ale byly na světě dvě děti, a byt začal být malý. Modlili jsme se za pozemek, ale všechno bylo tak drahé! Hledali jsme místo dál od města; přece jen jsme chtěli někam do přírody. Objevili jsme krásný pozemek u hostýnských vrchů, kde jsme ale nikoho neznali. Bylo to vysněné místo: vesnice se školou, školkou, kostelem i obchodem, s výhledem na Hostýn a se vzrostlými stromy. Pocítili jsme odvahu to zkusit. „Bože, děkuji.“
Kolem domku za chvíli pobíhaly tři děti narozené krátce po sobě. Ocitli jsme se v kolotoči péče o děti a dalších povinností. Naše manželství dostávalo zabrat a prarodiče bydleli daleko. Na konci ulice stál prázdný dům. Často jsme se modlili, aby se tam nastěhoval někdo s dětmi, aby měly naše děti další kamarády. Ale dopadlo to jinak: Nastěhovali se tam starší manželé bez vnoučat. Slovo dalo slovo, za chvíli jsme se spřátelili a oni nám hlídali děti, zatímco jsme jezdili do tanečních. Byly to chvíle investované do manželského vztahu, který se začal obnovovat. „Bože, děkuji.“
Pak jsme čekali čtvrté miminko a byli jsme šťastní. Najednou ale bylo všechno jinak a o miminko jsme přišli. Byla to veliká rána a bolest a my jsme si s manželem plakali v náruči. Tou dobou byli oba moji rodiče v nemocnici – maminka s vážnou nemocí na JIP a tatínek po nebezpečné operaci. Oba mě potřebovali a uvažovala jsem, jestli bych o ně mohla pečovat s těhotenským bříškem. Víra mi pomohla se se ztrátou smířit. Oba rodiče se uzdravili a my jsme za pár měsíců opět čekali miminko, které nás obšťastňuje už devět let. „Bože, děkujeme.“
To už nás v rodině bylo šest a nám s dětmi začalo po čase připadat, že máme srdce otevřené ještě pro někoho dalšího! Manžel zpočátku odmítal; už se cítil starý. Děti ho nakonec přemluvily a nám se narodil syn, kterého jsme pojmenovali Emanuel, Bůh s námi. Z vděčnosti za všechny dary. „Bože, děkuji.“
„Bože, děkuji, že jsi mě naučil vše přijímat jako dar. Vymodlené věci jako důvody k radosti, a ty nevymodlené jako příležitost k růstu. Protože ty víš líp než já, co potřebuji.“
„Neboť je psáno: ‚Váš Otec ví, co potřebujete, ještě předtím, než ho poprosíte.‘“ Matouš 6,8
Příběh z knihy s autentickými a pravdivými příběhy Vděčná
