Odvaha řídit

Jsou lidé, kteří se rychle rozhodují. Má to své nesporné výhody i úskalí. Stejně jako opačný povahový rys. Jsou lidé, kteří dlouho váhají a není pro ně snadné se rozhoupat ke změně, byť tuší, že by to byla změna k lepšímu. Když jsme se přestěhovali z malého města do většího, začala jsem tušit, že mě asi jedna změna čeká. Budu potřebovat umět řídit. Doposud jsem se tomu bránila, odůvodňovala jsem své rozhodnutí tím, že je důležité chodit pěšky a vést k tomu děti.

Změna je život, říkali. To dáš, říkali. A tak jsem v sobě nastřádala nějakou tu odvahu a slovy mého milého jsem si šla „na stará kolena“ udělat řidičák.

Protože jsem si nechala doporučit dobrého instruktora (trpělivý klidný člověk s pochopením pro rozechvělé začátečníky a s rychlými reflexy), nevznikla během tréninků žádná situace, která by stála za zmínku. V den zkoušky jsem ale byla tak nervózní, že když jsem položila na volant studené ruce a cvakaly mi zuby, bylo mi zcela jasné, že to nedám. Ledaže by se stal zázrak. Nestal. Udělala jsem asi tak všechny chyby, které šly udělat.

Tento neúspěch ze mě až nečekaně vysál veškerou odvahu snad ve všech oblastech mého života. Celý týden jsem měla dojem, že na mě všechno ze všech stran křičí: „Nejenže neumíš řídit, ty neumíš vůbec nic! Nic nezvládáš, nic nevíš, jsi neschopná!“ Můj milý se na to nemohl dívat, sehnal auto a vyvezl mě na panelový plácek bývalého JZD za blízkou vesnici. Tam, mezi kupami hnoje, jsem se rozjížděla, zastavovala a couvala, pořád dokola. S každým úspěšným zacouváním „na značky“, s každým rozjezdem, kdy mi to „nechcíplo“, se moje odvaha znovu pomalu vracela. Svému milému vděčím za to, že jsem tu zkoušku na druhý pokus zvládla s klidem.

No jo, ale byla by chyba myslet si, že zkouška je ten nervy drásající okamžik a pak už je všechno v pohodě. Nejvíc odvahy jsem potřebovala, když jsem se konečně sama posadila do auta, které je jiné než to, ve kterém jsem doposud trénovala. A protože se nedá jezdit jen kolem kupek hnoje, musela jsem vyrazit i do městského provozu. Ale vyhrává ten, kdo jede. Navzdory tomu, že srdce divoce bije před každým kruhovým objezdem, že parkování trvá déle než cesta sama, že sem tam někdo zatroubí, když odbočuješ doleva a trčíš v křižovatce už opravdu trochu dlouho. Výhodou je pořídit si jako první auto něco nenápadného, třeba červenou fabii. Takovou, co jich všude jezdí desítky a stovky. Ve chvíli, kdy auto „chcípne“ při rozjezdu do kopečka a nastartuje až na třetí pokus, je uklidňující vědět, že člověk neřídí zlatý mercedes, nýbrž naprosto anonymní auto, snadno zapomenutelné pro všechny svědky situace (a že se jich za tu chvíli nahromadilo docela dost v obou směrech).

Miláčku, jsi moje jednička. Pořád budeš moje jednička, i když zařadíš jinou rychlost.“

„Miláčku, jsi moje jednička. Pořád budeš moje jednička, i když zařadíš jinou rychlost,“ trpěl vedle mě můj milý, ale vytrvale mě nutil jezdit a zdržel se komentářů. Někdy ho prozrazovaly neverbální projevy, ale mlčel i ve chvílích, kdy zároveň třeštil oči a chytal se oběma rukama držátka nade dveřmi. Velmi si cením jeho sebeovládání. Myslím, že by stačilo pár dobře mířených kritik a moje křehké řidičské sebevědomí by vzalo za své.

Odvaha se nenarodí hned. Tedy aspoň ta moje řidičská rostla postupně. První měsíc byl náročný. Byl jako tunel bez světla na konci. Kdo během prvního měsíce vidí moc jasné světlo, nejspíš jede v protisměru. Každé usednutí za volant byly pro mě nervy. Ale přece se časem pomalu začalo rozednívat.

Přicházely zlomové okamžiky: první jízda přes město (s plným autem dětí a „chcíplo“ mi to jen dvakrát), první parkování u Lidlu (sice asi kilometr od vchodu, ale vzorně mezi čáry), první odvezení dítěte na trénink (a couvání v jednosměrce, protože jsem zatočila o odbočku dřív), první vyzvedávání manžela na nádraží („A fakt se nechceš projít pěšky, drahý?“), první jízda v dešti za tmy (ovládání stěračů není intuitivní), první srna (došlo mi, že to byla srna, až když jsem byla asi 50 metrů za ní), první předjíždění (děda ve stodvacítce, ale i tak se to počítá) a pozor, první výhra na semaforech, když naskočila zelená (tomu doteď nevěřím, ale fakt se to stalo). Všechny tyto momenty upevnily a posilnily mou řidičskou sebedůvěru.

Jediné, co mi nepřestává zvyšovat krevní tlak a uvolňovat adrenalin, je parkování. Zvlášť podélně a doleva. A úplně nejlepší je, když se při tom musí couvat do kopce. Ano, takové roztomilé parkovací místo díky systému jednosměrek v centru města máme hned u domu. Jednou jsem tam trošku čarovala, zpátečka, ručka, plyn, za zvuk motoru by se nemusel stydět ani Michael Schumacher, ale výsledek se dostavil, už jsem byla zhruba na místě, kde jsem chtěla být. Jen ještě trošku dopředu a doleva. Pomalinku jsem pustila ruční brzdu, auto popojelo o něco víc, než jsem chtěla, a cítila jsem, že ťuklo do Volva stojícího přede mnou. Z obchodu o kus níže v ulici vyšel pán, který celou etudku sledoval, a něco v jeho pohledu a ráznosti kroků mi napovídalo, že se na mě mračí dvoumetrový majitel Volva. Tak jsem si řekla, že nebudu hrát mrtvého brouka, vystoupím a promluvím s ním (příležitost mluvit s někým vyšším, než jsem já, se nenaskytne každý den). Pán se pořád mračil, ale nabídl mi, že jeho kolega by mi mohl zaparkovat. Což jsem uvítala. Kolega si úplně vyjel a nacouval tam zpátky. Když chtěl nakonec popojet trochu dopředu a doleva, ťuknul do Volva stojícího před ním. Loupla jsem okem na pána na protějším chodníku a cukaly mi koutky. Kolega se smál zcela nepokrytě, couvnul, vystoupil a hodil rameny: „To bylo schválně, že jo.“ Pán něco zabrumlal a oba odešli.

Začíná mě to bavit. Nevíte někdo, jak se řídí letadlo?

Příběh z knihy ODVÁŽNÁ https://inspiramo.cz/odvazna/