Můj příběh

Mou vášní a posláním je inspirovat a podporovat ženy k tomu, aby se staly ženou, pro kterou byly stvořené.

Jsem ráda sama sebou. I když jsem stále s některými věcmi nespokojená, pořád vidím v některých oblastech prostor pro růst a změnu, upřímně mohu říct, že bych už nechtěla být nikým jiným. Mám se ráda takovou, jaká jsem!

Vnímám své slabé stránky, 13. komnaty, své pády, vidím teď ale také své přednosti, schopnosti, svou hodnotu a potenciál. Stala jsem se sama sobě nejlepší kámoškou!

Nebylo tomu tak ale vždycky…...

Jako malá holka jsem byla nesmělá, ustrašená, taková šedá myška.

Ve školce jsem se stávala poměrně rychlým terčem kluků, kteří si na mně vylévali zlost, nebo si jen tím způsobem hráli, že mě bilí papučí po tváři. Já jen tiše seděla, brečela a ani se nezkoušela bránit. Tato bojácnost mě provázela dál i ve škole.    

K mému nízkému sebevědomí přispíval i fakt, že jsem se necítila dost hezká a přitažlivá. Odmalička jsem bojovala s nadváhou a hodně mě to trápilo. O svých pocitech jsem tehdy ale s nikým nemluvila. Svou bezradnost a nespokojenost se sebou jsem se snažila dobře skrývat. A myslím, že se mi to dařilo.

Ve škole mě to nebavilo, měla jsem pocit, že se nikdy těm nejlepším nevyrovnám. Všechno jsem viděla spíše černě, negativně. Neměla jsem žádnou představu o životě, nevěděla jsem, co se sebou, jakou mám hodnotu a jaký má můj život smysl. Nevěřila jsem si, byla jsem přesvědčená, že nic neumím a nic nedokážu.

V tomto přesvědčení mě utvrzovaly i zážitky ze školy. Na slavnostním zakončení základní školy jsem jako jediná holka nedostala žádné ocenění, i když jsem byla vzorný žák a byla jsem celkem aktivní. Přijala jsem to tehdy tak, že jsem k ničemu a nejsem dost dobrá!

K růstu těch semínek nízkého sebevědomí a nepřijetí sebe sama přispěla i jedna příhoda z gymnázia, na které jsem chodila.

Pamatuji si velmi zřetelně na jeden den. Stalo se to v prváku, hned nějak tak v prvních týdnech. Náš učitel tehdy donesl opravené slohové práce. Protože nás ještě neznal, vyvolával postupně jména a oznámil známku, kterou daný student obdržel. Měli jsme se také postavit, aby si nás trochu zapamatoval a spojil si danou práci s autorem.

Když vyvolal mé jméno, řekl: „Krásně napsaná práce, za jedna.“ Měla jsem velikou radost, že se mi hned na začátku v nové škole něco povedlo, a že možná je ve mně něco, na co můžu být hrdá.

Tato radost však netrvala dlouho.

Když učitel zvedl očí, aby se podíval, o koho jde, tvář se mu mírně zkroutila a řekl: “Aha, to jste vy, tak to vám musím známku zhoršit.” A fakt jsem horší známku dostala!

Hodně mě to zranilo, vůbec jsem to nechápala a neměla ani odvahu zeptat se: „Proč?“. Opět jsem to přijala jako ohodnocení mně samotné, mé hodnoty…

Až později jsem se dozvěděla, že si učitel tímto způsobem vyřizoval účty s naším ředitelem ze základky a kvůli němu neměl také rád studenty z této školy. To už ale bylo pozdě.

Semínka toho, že nejsem dost dobrá, která už byla dříve zasetá, ve mně hluboce zakořenila, rostla a silně ovlivnila můj pohled na sebe samu i to, jak jsem vnímala okolní svět i v následujících letech.

Tento problém přispěl zčásti i k tomu, že jsem tehdy ztratila přátelství jednoho člověka, kterého jsem milovala.

Často jsem utíkala z reality, ponořovala jsem se do utopie, žila jsem ve vysněných představách, kde jsem byla někým jiným jen ne sebou, svou bezradnost a bolest jsem zajídala, což můj fyzický a emotivní stav ještě zhoršovalo a stahovalo mě dolů.

Měla jsem nějaké sny a přání, ale nedůvěra v sebe mi nedovolovala za nimi jít. A tak jsem dlouho pracovala na splnění snů jiných.

Za vše, co se mi dělo, co jsem prožívala, jsem obviňovala jiné lidi a své okolí. Byla to cesta, která vedla špatným směrem, cesta demotivující, cesta sebelítostí, cesta sebezničující.

Dlouhou dobu jsem žila s přáním být někým jiným, jen ne sebou. Byla jsem nešťastná a byly momenty, kdy jsem si přála už nebýt.

Jsem vděčná za to, že jsem vyrůstala ve věřící rodině a do mého srdce byly zasévány také semínka lásky, zdravého sebevědomí, vlastní hodnoty a naděje. Já jsem jim ale nevěnovala dostatek pozornosti, péče, často jsem jim nedovolovala růst.

Obrat nastal až v momentě, když jsem si přiznala pravdu a přijala zodpovědnost za své postoje, za svá rozhodnutí, za svůj život. Probudila se ve mně touha po změně. Chtěla jsem žít plnohodnotný a naplněný život! Uvěřila jsem, že je to možné!

Změna nepřišla ze dne na den. Byl to dlouhý, často bolestný proces, který ještě neskončil. Jsem stále na cestě. Ale jsem dál než před 15 lety.

Jsem teď šťastná tou, kterou jsem! Jsem ráda sama sebou! Přijímám se a učím se být sama sobě nejlepší přítelkyni!

Tou cestou jsem nešla sama. Dovolila jsem druhým, aby mě inspirovali, mluvili do mého života, našla jsem si mentory, vzdělávala se, prošla různými semináři, přednáškami a vím, že bez inspirace a motivace zvenčí bych nebyla tam, kde jsem teď.

Protože ke změně v mém životě hrála inspirace a motivace tu nejzásadnější roli, chci i já ostatní ženy tímto způsobem podporovat a doprovázet na jejich životní cestě.

Již více než deset let pořádám pro ženy různé přednášky, konference a snažím se ženám přinášet inspiraci, motivovat je a podporovat na jejich cestě k duchovnímu i osobnímu růstu. A to chci dál dělat i tímto způsobem:-)

Pokud vnímáš, že na své cestě žádnou inspiraci a podporu nepotřebuješ, a že Ti nemám co nabídnout, pak nejspíš tyto stránky nejsou pro Tebe. A je to tak v pořádku:-)

Pokud ale ve svém životě stále něco hledáš, chceš růst, potřebuješ novou dávku inspirace, motivace a podpory, pak s Tebou ráda zůstanu v kontaktu. Spolu s dalšími ženami Tě nasměrujeme a podpoříme k tomu, aby ses stala plně ženou, pro kterou jsi byla stvořená!

Těším se na společnou cestu,

Kristina

Inspiramo © 2019

Chci zůstat v kontaktu